Jasný směr.
Je další krásný den. Sobotní ráno začalo tentokrát na venkově u mojí mamky v zadním pokojíku, kde jsem vystlaná polštáři spala jako šípková Růženka vedle svého rytíře Richarda I. - mého prvorozeného syna - až do sedmé ranní. Po probuzení jsme si povídali a já jsem nabyla dojmu, že bych Ríšu měla seznámit s plánem následujících dnů, které se začínají vylupovat a pokud bráškové dovolí, tak mají i nějakou časovou osu. Ríša tedy teď chápe, že mu maminka zmizí třeba i na měsíc, ale až přijde, bude mít už brášky a budeme zase všichni pohromadě doma. A jak tomu rozumím já a co si vlastně přeji a posílám vesmíru? Ve čtvrtek se ukázala další možnost. Vyměnit veliké, profesionální a za mě dosti neosobní prostřední špičkově vedeného a vybaveného Ústavu pro matku a dítě v Podolí, za menší, vzdálenější, útulnější a od roku 2015 velmi dobře hodnocenou neonatologii pro nedonošená miminka v Hořovicích. Po čtvrteční návštěvě jsem se tedy rozhodla pro tento směr. Hodina dvanáct minut by neměl...