Nedělní rodinná pohoda - jdu si vylít srdce.
"Marně se vlastního osudu ptám, co ..." ba ne, není to nijak dramatické. Vlastně je to stále se proměňující proces, který někdy plyne, jindy trochu drhne, ale každopádně se nehromadí nikde žádné negativní emoce. A to je asi cíl mé cesty... prostě jít a nehromadit... plynout a užívat... prozkoumávat a přijímat či chápat... Chceš si užít s rodinou. Vstaneš v relativně brzký čas, tvoje vlastní tělo tě ovšem vrátí zpátky do peřin, kde ještě oddychuje tvoje druhá polovice. První "mami" a to druhé "mami" tvůj ochranitel odvrací už po pootevření dveří do ložnice "nechte mámu spát"... jsou velcí... je jim přeci už skoro 5,5 a navíc je vzhůru i starší, 11letý, bratr. Zájmy mají stejné a tak se všichni napáskují na další hodinu a půl, kterou i já trávím ve snu, před televizi. Ríša využije naší nepozornost a bere do ruky mobil, i přesto, že jej máme v neděli prostě OFF. Je očistné nemít ty uměle vytvořené sociální nutnosti být pořád na příjmu. Trvá to zhrub...