Nedělní rodinná pohoda - jdu si vylít srdce.

"Marně se vlastního osudu ptám, co ..." ba ne, není to nijak dramatické. Vlastně je to stále se proměňující proces, který někdy plyne, jindy trochu drhne, ale každopádně se nehromadí nikde žádné negativní emoce.

A to je asi cíl mé cesty... prostě jít a nehromadit... plynout a užívat... prozkoumávat a přijímat či chápat...

Chceš si užít s rodinou. Vstaneš v relativně brzký čas, tvoje vlastní tělo tě ovšem vrátí zpátky do peřin, kde ještě oddychuje tvoje druhá polovice. První "mami" a to druhé "mami" tvůj ochranitel odvrací už po pootevření dveří do ložnice "nechte mámu spát"... jsou velcí... je jim přeci už skoro 5,5 a navíc je vzhůru i starší, 11letý, bratr. Zájmy mají stejné a tak se všichni napáskují na další hodinu a půl, kterou i já trávím ve snu, před televizi. Ríša využije naší nepozornost a bere do ruky mobil, i přesto, že jej máme v neděli prostě OFF.

Je očistné nemít ty uměle vytvořené sociální nutnosti být pořád na příjmu. Trvá to zhruba, ani nevim jak dlouho, ale rozhodně to už pár neděl bude, kdy jsme si řekli, že to dáme v neděli všichni společně bez svých úchylek k mobilnímu zařízení.

Spánek mi udělal velmi dobře. Nebo spíše dotažení mého fyzického stavu. Budí mě až třetí "mamýý"? Které je důrazné a od Ríši. Jirka si přišel pro vajíčka na palačinky. Ríša to nakonec vyřídil a já můžu vstát po svém. Ještě v pyžamu dávám péct kuře alá svatomartinská husa (vymyslela jsem si recept na jablkách, zázvoru, Saturejce, kmínu a hlávkovém zelí s cibulí - to vše s rýží zabarvenou do Kurkumy.) Kuře se víc tváří jako krůta - je obrovské a udělalo nakonec radost všem, kdo si jej dal o 5hodin později z pekáče na talíř. Taky se vydávám pro trávu morčatům, díky tomu udělám radost psovi, protože jdeme k lesu. Posbírám malá padaná jablíčka, které zase udělají radost dětem i šťávě, která se vypéká pod kuřetem. Stihnu si dát ještě sprchu. Osvojila jsem si studenou. Takovou ne ledovou, ale přestavuju si vždycky vodopády někde v divočině :-) 

V době zmíněných pěti hodin se nasnídáme společně s Jirkou a Honzíkem. Dovezl na kočárku palačinky. Pepa dojel pro zázvor a Nutelu. Pijeme kávu, smějeme se a hrajeme Žolíky. Je to tak fajn.

Kolem dvanácté bychom se měli vydat ven. Svítí slunce a zapadá brzy. Zvedá se obrovská vlna odporu a každé dítě je proti tomu, abychom jeli společně kamkoliv. Chtějí být doma. Otec okupuje záchod. Než se vrátí je rozhodnuto ve prospěch kompromisu. Nakonec z toho vzešli dvě krásná ruční díla od Bebe a zvlášť od Ríši. Pepa posekal zahradu a já jsem zastřihla, co se mi chtělo. Zima může začít.

Kolem třetí už jsme všichni řádně vyvenčeni. A po obědě padáme k televizi. Děti řádí někde v patře. Mučí ségru. Pak s námi koukají na černobílý film u kterého se my od srdce smějeme. Vlastně je to všechno tak fajn. Přemýšlím, co mi bralo celý den sílu si to takto jednoduše uvědomit.

Aha, asi rýma vše kluků, pokašlávání, nechuť jít ven, manželova nechuť cokoliv dělat kolem domu, Bebe chuť s námi prostě nebýt, k tomu věčné hádky mezi dvojčaty o každou blbost. Vše stokrát vysvětleno a nepochopeno. Uklidit po sobě bordel, jít se vykoupat před večerníčkem, protože pak už budou úplně grogy. 

AHA! Asi to byl jen ten věčně uměle vytvořený dojem, že to musím nějak řídit, aby to k něčemu vypadalo. To mě asi táhlo dnes od té dokonalé a prosté radosti jen tak být.