Ranní úvaha - Lidstvo samo.

Všimla jsem si, že pokud chci ze sebe dostat nějaký dobrý nápad, pak je na to ideální čas mezi 5 - 6 ranní. Takové to Nejsilnější vnímání nového a nebo silného uvědomění, či rozhodnutí, možná vnuknutí. Zkrátka myšlenky, nápady, který chodí brzy ráno do mé odpočaté a čisté hlavy jsou pro mě tak silné, že je musím psát.

Intro

A dnešní téma, které mi procházelo hlavou, byl koloběh života a smrti. 

Přišlo ke mě uvědomění, že člověk jako takový se potřebuje "bavit". Jinými slovy potřebuje mít zábavu pro svou mysl tedy mozek něco jako je potrava pro naši tělesnou schránku. Podstatné však zůstává poslání samotné zábavy. Zábavou rozuměj "zaměstnání mozku". Aby naše mysl nabyla dojmu uspokojení a vyhodnotila užitečnost, smysluplnost a ideálně i radost z dané zábavy, musí být permanentně živena zprávami a zážitky. Další nedílnou součástí podstaty člověka, je UZNÁNÍ. Tedy bavit se takovou formou ve které ještě dojde k uznání jedince, pak je naplnění celistvé. Otázkou je, z jakého důvodu člověk nebo lidstvo samo prahne po uznání. Možná někomu přijde dostatečné, že cítí uznání sám od sebe a další zase potřebuje slyšet uznání od druhých.

Co pro jednoho přináší práce, pro druhého koníčky. Podstatné je, aby z toho nabyl pocit uspokojení a tedy získal z daného "úkolu" prospěch ve formě uznání a nebo radosti a celistvosti. 

Náš mozek, naše myšlenky napříč jedním životem.

1. Začátek života.

Nabízí se hned odpověď na otázku z jakého důvodu člověk jako dítě nevyhledává uměle koníčky nebo práci, aby došel k uspokojení své rozvíjející se hlavinky. Dítě jen spokojeně žije každým dnem bez předsudků a bez toho, co bylo a nebo bude. Každý den je nový a tedy i nová příležitost si život ochutnávat. Odpovědí je tedy zase ten přítomný okamžik. Taky je dětský mozek stále ve vývinu. Živí ho naprosto všechno, co dělá, protože dělá do určitého věku jen to co chce a tím jeho kapacita nabývá. Objevuje, pamatuje si a tak dále. Je to samotná radost. Vše mu funguje, nakonec i ta nemoc u dítěte v přítomném okamžiku nemá žádnou váhu, všimli jste si? Dítě zkrátka je tak jak mu to život sází. Dítě se směje i když je těžce nemocné, protože je a baví ho život jako takový.

2. Nejsilnější fáze života.

Možná už od první třídy do důchodového věku. Už pár let děláme něco, co po nás chtějí druzí. Do nějaké doby jsme se narodili na tenhle svět a právě ta doba si žádá pravidla a nastavenou etiketu. Například doba Marie Terezie měla svá pravidla a každé další období a po a nebo ještě dávno před ním.  Naše 21. století si žádá zase svá pravidla nastavená těmi shora. Tedy musíme něčím být, abychom mohli být součástí celého systému, které si po generace lidstvo buduje. Systém zase "jen" lidé a ti říkají jak se co má dělat.  Máš se učit v životě to co uzná za vhodné systém nebo chceme-li společenství lidstva. Kdy máš chodit do práce a že vůbec do práce máš chodit, abys mohl za uměle vytvořené služby a  věci, které nezbytně potřebuješ, platit. Podivné, ale fungující koloběh. Tedy musíš se učit, abys jednou měl čím platit a kupovat a žít ten jejich vymyšlený systém. Tedy mnohdy už nemůžeš dělat jen to, co ti přináší čistou radost a naplnění. Také proto, že už nějakou dobu jako dítě nemůžeš dělat jen co tě zajímá a naplňuje radostí, tak ti do života přicházejí pochybnosti, strachy, předsudky. Už jsi slyšel to se nesmí, nedělá, to není správné, teď ne. Nejen systém, ale také tvá buněčná paměť na té záleží. Co ti bylo dáno do vínku generacemi před tebou, co si tvé buňky pamatují (války, koncentráky, upalování na hranici ...) Tedy záleží také na tom kam jsme se to narodili a stejně tak komu jsme se narodili. 

Chlácholivé může být to, že na svět údajně přicházíme ze 70% už přednastaveni (geny) a zbylých  30% vzniká během našeho života díky tomu u koho vyrůstáme a kdo nás ovlivňuje. Tedy pořád jsem to "JÁ" i když jsem celá máma nebo táta, či babička nebo dědeček. Jedinečná bytost, které bohužel někdo na té cestě směrem do systému říkal jak a co má dělat a možná ne vždy s ohledem na vlastní jedinečnost. Tak to vypadá, že do téhle střední fáze života přicházíme trochu podlomeni a zdomestikováni. V hloubi duše však cítíme, že tam někde jsem ten důležitý a jedinečný Já. Chodím už do práce, ale musím k tomu využívat další rovnáky na vohybáky, abych se z toho nezbláznil, nevyhořel. Takže hledám radost a když mám štěstí, tak ji i nacházím v běžných věcech. Živým svůj mozek čímkoliv, co mu přinese uspokojení. Jen už je to něco navíc, není to běžnou součástí, plynutím. Kupuji, sleduji, hledám co nasytí moje potřeby. 

Touhle setrvačností žijeme své životy minimálně tisíce let. Nemyslím si, že to měli v minulosti jiné. Jen možná nevěděli, co víme dnes my nebo co si myslíme, že víme dnes. Případně věděli víc než mi teď, ale nikde o tom nevím zase my.  

Zamyšlení se nad pojmem Lidstvo samo. 

Představte si jak za nějaký ten pátek se o nás budou učit nějací Auři. Mně se totiž moc dobře zhmotňuje tato představa spolu s učením o Dinosaurech. Koukněte. Jak to, že vydávali takové zvuky? Kdo je kdy v reálu slyšel?

Někdy si představuji, co by se Dinosauři a nebo jiní Auři v budoucnosti mohli dozvědět o nás. Třeba na nějaké imaginární projektové desce, která někomu nebo něčemu tady vypluje za miliardy let z něčeho, co bude teď naše země a tam se zjeví "obraz" LIDÉ. Co byste si teď představili sami, co vám vyvstane na mysl?

Já bych napsala toto:

Lidé potřebovali živit svůj mozek a proto dělali různá rozhodnutí a životní kroky ve své víře, že tak činí, aby došli naplnění, uznání a tedy i uspokojení a radosti.

Fáze konečná.

Osobně jsem "TAM" ještě nebyla a tak píši jen své myšlenky a představy, které jsem si nastřádala za dobu, kterou jsem kdy strávila v přímé blízkosti mých prarodičů. 

Osobně já, jsem po narození žila s prarodiči do svých 2 let. Myslím si, že tam se museli zapisovat podprahově nějaké poznatky. Následně od 16let jsem žila opět s prarodiči a tam už jsem vnímala jak právě oni vnímají svět, systém naší země a to celé naše společenství. Nakonec jsem, za svůj život, vedle babičky strávila s přestávkami dalších 20 let. Co ve mě však zanechalo opravdu silný vjem, byl tříměsíční pobyt naší babičky s mými dětmi. V posledních letech jejího života, kdy její mysl ještě měla zájem se bavit,  jsem měla tu čest být s babičkou v našem domě kde já tvořím rodinu, tak jak ji ona v mých začátcích tvořila pro nás. 

Co potřebuje mozek v téhle konečné fázi? Často žije hlavně ze vzpomínek na celé to předtím. Tady a teď často znamená nějakou frustraci a nebo uvědomění, že na něco už nestačí. Duše/mysl chce, ale tělo nemůže. Pomalu tedy stárne celý ten naučený systém. Vše, co bylo zásadní a čím se řídil člověk celý život. Práce, rodina, chata na volné dny. Rutina, ale jistota. Postupem je té jistoty čím dál méně. 

Jako bychom se ocitli kolem 80 roku života zase na samém začátku jen pozpátku. Nejen, že naše kostra se vlivem všeho zmenšuje, také naše nároky jsou čím dál menší. Nakonec stačí jeden pokoj a včas si dojít na záchod. Prostě to donést. Pak si zase vzít plenu, abych po sobě tedy nemusel denně vytírat, protože už to není roztomilé mít naducanou plenku a tak se o sebe starám sám - já stařešina. Zase nemůžu v noci spát, jako když jsem byl malý. Není to teď nevyzrálou nervovou soustavou, ale je to unavenou a přezrálou tělesnou schránkou. Svalové křeče mě budí ze spaní. Kosti mně nedovolí snadno vstát z postele. Pozor k tomu všemu jsou na vše jsou léky! Prodlužovače celého stárnutí a trápení těla, které už nemůže, ale díky lékům ještě musí hrát tu hru na život. Dokud chce duše, tak hurá, ale co když už ani mysl se nechce bavit. Nemůže jen tak sedět, koukat, zavřít oči a odejít. TO samé je i na samém začátku. Člověk ví, ale nemá čas. Díky zásahům vyspělé medicíny nemůžeme ani přijít v klidu na svět. Vše je polapeno systémem, protože ti ostatní vědí lépe. Mají na to vystudované školy a tak předepisují léky na zpomalení, na urychlení a tak dále. Už nic nezjišťuji, neživým. Nakonec ani já už nechci pro své tělo nic než zemřít. Mohu?

Závěrem.

Je to celá taková doba plastově-umělá. Možná tak se o nás bude jednou "psát"? Lidstvo, které žilo podle jednoho nebo více těch, co vědí, lépe než oni sami a hlavně daleko od přirozenosti planety.

Co byste napsali vy o tom, kdo to byl ten ČLOVĚK? Děkuji za vaše postřehy.