Čekáme dvojčata - den velkého překvapení

23.1. 2018 Čekáme dvojčata.

Je den jako každý jiný, jsem o trochu víc rozlámaná vstávám ještě před zazvoněním budíku na mobilním telefonu a Ríša hned spouští "dneska jdu do školky? a do kolika?" a pusu prakticky nezavře dřív než za sklem, kdy mu obvykle těsně před osmou hodinou máváme, kreslíme srdíčka a ukazujeme v kolik si dnes pro něj přijdu. Dnes jsem zcela nechtěně a nečekaně náš milovaný stereotyp porušila a bohužel až za dalším rohem jsem si uvědomila, že jsem nezamávala. Dokonce si to řeknu i nahlas a kolem jdoucí tatínek s dcerkou za krkem si mě prazvláštně prohlíží. Měla jsem hlavu plnou toho abych stihla vykličkovat rozkopaným a zataraseným náměstím plným bahna, neboť se naše malé město před očima proměňuje v město větší a hezčí. O to se zasluhují investoři ze stavebních odvětví a staví kolem dokola nové domy a bytovky a zase rodinné domečky. Hned po nich došlo konečně na zvelebování náměstí a začalo se plundrovat náměstí, kácet vzrostlé krásné letité Lípy a místo několika vrstvého černého a rozpraskaného asfaltu začalo vznikat během roku nové náměstí plné krásných nových dlažebních kostek. 

Tedy když překonám překážky sedím o 5minut později v čekárně mého gynekologa. Ríšovi koupím gumové medvídky jako omluvu.

Než se ale dostaneme až sem za ten zmiňovaný roh školky, tak tomu předchází klasické milované ráno naší rodiny. Vypustím psa, vzbudím škrábáním na zádech Berunku , připravím oblečení její i Ríšovi a běžím dolu vypnout konvici s bublající vodou na bylinkový čaj. Pijeme často Šípkový s Lípou. Připravím snídani. Ríšovi "křupinky" a Berunce něco bez čerstvého mléka, protože je po mléce hodně unavená. Udělám svačinu, do toho vpouštím psa zpět, kočku ven a dokola v nepravidelných intervalech opakuji "Podívejte kolik je hodin. Bude za ... minut půl. Máte na to ... minut. Zoubky. Učesat. Obléknout." Obvykle i snídám, takže vyrážíme o deset minut později než bychom  měli , ale vše se stíhá. Dnes jsem nesnídala a měla jsem obavy, abych to ustála. Pila jsem tedy aspoň horkou vodu. V 8h mi dělali odběry krve - přežila jsem.

S dětmi jsme už sehraní. Já je hecuju, ony ignorují čas a naštěstí ne mě. Jde to dobře a těšíme se, až budeme jezdit do školy na kole.

Cestou do školy a školky probíhá loučení s Bebe a pak už jsme ve školce a to už znáte.

Přijdu k lékaři včas. Mám radost a čekám v čekárně. Doktor mě vyšetří nejdřív rukou - je vše v pořádku. Potom si připomene nahlas, že už jsem v pokročilém stádiu ve 12+1 a tak mě vyšetří už přes podbříšek zevně. Ulehám a jsem zvědavá, co za obrázek po těch týdnech uvidím. Počítám takřka se vším a připouštím si i možnost, že to tam dál nežije, vzhledem k věku a tak dále. Zkrátka honí se mi hlavou vše, aspoň do té chvíle myslím, že VŠE.

To že to tam žije zjišťujeme vzápětí a já se začínám divit co to vidím za příšerku na obrazovce monitoru před sebou. Pan doktor nepanikaří a sděluje "Vidíme tady bříško, žaludek, hlavičku... a počkejte vy tu máte dvě miminka..." ..."říkali jsme, že tam jsou dvě?" ..."NE!!!!!" o tom nebyla před šesti týdny řeč! 

Ležím na zádech v kalhotkách a v novém, dlouhém, volném a veselém svetru a mám chuť se smát. Směju se tak trochu jako blázen. Čekala jsem přeci vše, ale tuhle možnost jsem totálně vytěsnila, neboť v 6. týdnu tam tlouklo jedno srdíčko!!!!! Všem jsme kolem Vánoc dělali radost ultrazvukovou fotkou a možností, že když vše dobře dopadne, budou mít v srpnu další vnoučátko... 

Pan doktor pátrá dál a já se nestačím divit, smát se nesmím a pan doktor fotí snímky. Jedno miminko hezčí než druhé, obě v pohybu a hlavně obě v mém bříšku... NEUVĚŘITELNÉ. ŠOK. Jsem ohromena hříčkou přírody. Okouzlena, zaskočena, šokována a fakt mimo. 

Sestra mi ještě nabere krev, sdělí termín další návštěvy a já s dvěma fotkami a konečně tou vytouženou těhotenskou průkazkou odcházím domu. Nemám telefon, tak si přeju potkat Pepu ještě doma.  Kdyby to šlo, kopnu do sebe hned panáka. Není možná a tak v autě  aspoň ulevím svým pulzujícím emocím a pouštím hudbu na plné pecky a jsem zřejmě stále v šoku. Lechtá mě to úplně všude. Já čekám dvojčata!!!

Doma emoce přecházejí v třas a Pepa ve dveřích pátrá "Ahooj, tak co, všechno v pořádku" ptá se mě. Skvělé je, že jsem ho ještě stihla doma i přesto, že je kolem deváté ranní. Je sice na odchodu do práce, ale slušnost mu velí se účastnit alespoň okrajově.  Usmívám se, třesu se a podávám mu knížku. Vzápětí se soustředěně prolistuje knížkou, fotkami a též se usmívá. Vidí dvě fotky. "Jé ,to už jsou nové fotky? A je vše teda v pořádku??" přitvrzuje otázku. A já jen odvětím "Nevim jestli je to úplně v pořádku, ale jsou tam dvě!" Je to šok pro nás pro oba, je to zázrak, je to radost a je to starost. Vše dvojité plus další dva sourozenci, kteří se také moc těší až jim odpoledne sdělím jak se miminko má.

Usedáme v kuchyni a chvíli než odjede do práce spekulujeme o tom, co se nám to vlastně přihodilo... myslím, že zatím ani jeden netušíme co "to" přesně je...

Den po té jdeme společně do Gennetu na první velký screening...