Douška z matčiného deníku

 Jinak rodiče řeší první dítě a jinak ty další po sobě jdoucí. To je známá rovnice. V naší čtvrti se povedlo jedné šikovné mamince dohodnout "lesní dvouhodinovou atletiku". Mně se ten nápad líbil moc a o to víc, že dětem přijede paní učitelka z lesní školky, s moderní kárkou plnou radostí ku sportu si je vezme do lesa a nebo na louku za našimi domy a my maminky máme dvě hodiny na cokoliv. Klukům se ten nápad líbil jen v teoretické podobě a každému v jiný čas. V reálu to vypadá tak, že jim vysvětlíte co bude následovat. Doufáte, že to chápou a už je jen před sebou "kopete" do oblékání, do bot a ven. V zimě je to o to složitější, že těch zahřívacích prvků musí mít více a tak to kopání vyžaduje větší úsilí na obou stranách. Oni často jdou proti. Tedy nutno zdůraznit, vždy jen jeden. Jeden z dvojčat s vámi souzní a plní nadšeně úkoly předem dané. Druhý obvykle sabotuje. Je jedno kdo, dělají to na střídačku oba. Tu jejich synchronizaci obdivuju už od narození. Jeden týden usínal v klidu v postýlce po nakojení Jonášek a bylo celkem jasné, že další týden to bude Josífek, kdo vystřídá jeho pohodu. A takhle bych mohla popsat všechny naše úkony od jídla a intervalů, kdy jsem více budila k prsu toho a pak zase tamtoho, vždy jeden byl připraven a souzněl :)

Zajímalo by mě čím tohle vzniká. Kde si přehazují ty softwary a jak to, že jednou je to ten a po druhé tamten. 

A v našem případě, jako ostřílená máma, která dobře zná svá vykutálená zlatíčka, dopadlo naše předání dost nevkusně. Ostatní maminky, co své první dítko poslaly s paní lesní Pájou včil radostem a s úsměvem si mávali, houpajíce kočárek s dalším svým potomkem. Taky jsem si přála zamávat, ale nebylo komu. Kluci se rozhodli jinak. Jonáš nechtěl ani vystoupit zpoza auta a Josífek byl odhodlanější jen do chvíle, než vycítil příležitost se k divadlu přidat. Neměla jsem šanci cokoliv znova a znova vysvětlovat a už vůbec ne jít sportovat s nimi. Měla jsem potřebu jít dělat něco, co mi připomene, kdo jsem já a těšit se zase na ně za ty dvě milé hodiny. A tak se stalo, že já matadorka přitáhla děti k Páje, jednoho vrazila do vozíčku s prvky na hry a druhého Pája čapla za ruku a za ukrutného řevu je vláčela na kopec. Ostatní děti poskakovaly radostně kolem a já šlápla na zmizík, tedy přesně na plyn (nestíhali jsme a tak jsem ten skluz musela nahnat autem, byť je to jen 10min dětskou chůzí od našeho domu) a věřila jsem svému vnitřnímu hlasu, který velel: "mazej rychle pryč, víš, že oni hned jak tě neuvidí budou spokojeně spolupracovat a sportovat.!"

Netrvalo dlouho a přišla mi dobrá zpráva, že jsou oba v pořádku. Dám je na DAMU!