Vysvědčení
Naše rodina to mám trochu jinak. Syn je už s tatínkem na prázdninové rodinné dovolené se svou nejmladší sestřičkou. Dcera chodí do Základní školy, která je hned vedle té naší státní a je vedena průvodci a všichni si tam tykají. Začínají a končí v jiném čase a tak mě se fronty týkat nebudou. Ona sama, jelikož je ve víru hormonálních proměn hodně netolerantní ke všemu za čím stojí dospěláci, tak ani tahle varianta pro ni není zkrátka dost dobrá. Zřejmě rychle zapomněla na to jak jí bývalo nepříjemně na druhém stupni státní základky. Doba "kovidová" a systém naší základní školy. Tedy docházka jen online a nové složení třídy na druhém stupni. Tohle spojení z ní postupně, v šesté třídě, udělalo človíčka co si nedůvěřuje a doma brečí. Mohla jsem se rozkrájet a vést dlouhé a milé psychologické debaty, ale nová třída ji nesedla a systém ničil její křehkou a přirozeně zvědavou povahu a mě nakonec taky. Velký kolektiv a tlak na výkon, rychlost a dobré známky bez jakékoliv jedinečnosti, která by přihlížela na jednotlivce jako takové. Tak myslím, že to známe všichni. Rozdíl v mém případě je takový, že já základku milovala. Měla jsem tam spousty podnětů kvůli kterým jsem ráno ráda vstávala a těšila se na kamarádky a mé klučičí lásky. Pravda, že učení bylo to poslední, co mě kdy zajímalo a lákalo a kvůli čemu bych si nařídila budík, abych stihla "dvěstěpádinu". Učit a vnímat jsem se naučila zřejmě až o dost později, protože ani střední škola pro mě nepředstavovala žádný chtíč si něco zapamatovat a naučit a jazyková škola už vůbec ne. Pamatuju si například, jak jsem se soustředila na televizní noviny, abych teda jako měla přehled a asi po prvních dvou souvětích jsem se ztratila ve své nesoustředěnosti a neschopnosti si cokoliv zapamatovat. Natož pak převyprávět a působit chytře. Na základku jsem tedy chodila děsně ráda. Na střední jen do prváku a pak už jsem si to neužívala vůbec. Ani učení a ani přerozdělení do tříd. Byla jsem to autonehodě a chodila jsem o berlích a postupně jsem se cítila čím dál menší a neviditelná. Vlastně tak nějak jako moje dcera teď. Kéž by to znamenalo, že ona bude na střední ve svém živlu a vybere si teď ty své horší dny.
Zpátky k vysvědčení. Moji rodiče známky nehrotily. My jsme také rodiče co známky nehrotí. Syn má základku zatím vcelku v rukávu a tak se doma nemusí nijak extra učit a stíhá vše ve škole. Dceři jsem vždy kladla na srdce, že číslo nám jen udává intenzitu se kterou je potřeba se danému tématu věnovat. Jenže věnujte se něčemu co vás vůbec nebere a nezajímá. Nový koncept ji aspoň trochu vtáhl do děje a letos prvně dostane hodnocení v podobě textu, který je psaný na tělo. Tedy motivaci k tomu co zlepšit nebo v čem vyniká. Uvidíme, co to přinese dál.
Jak už jsem zmínila, tak vysvědčení je obřad a kdo z rodičů si může udělat čas, tak vezme dítě na nějakou odměnu do cukrárny, bistra a nebo jiného neobvyklého místa, aby si udělaly vzájemně radost. Přesně si pamatuju jak sedíme na konci páté třídy na zmrzlině, s dcerou švitoříme, dvojčata nám spí v kočárku u stolečku a kolem nás prochází o kus starší holčička a vrhá na maminku nesnášenlivé a pohrdavé pohledy. To bylo naposledy, kdy jsem si říkala, to je tak fajn, jak to moje dítě ještě není v téhle fázi a jak asi bude ta její puberta vypadat. Teď o dva roky později si zajdeme na pizzu. Budeme jako dvě rovnocenné ženy. Ona se mnou bude nesouhlasit a možná se mi podaří jí i zaujmout nějakým mým názorem. Já na ni budu koukat obdivně jako vždy :) Je tak krásný jak má vše ještě před sebou!
Komentáře
Okomentovat