Babička. Konec a začátek.

 Koloběh života. Nový a starý. Začátek a konec.

Co bych vám chtěla tímhle příspěvkem dát já? Uvědomění si, kam až sahá to co tvoří nás a z čeho pak my tvoříme rodiny, hranice a ty šťastné děti, které jednou zase budou mít taky pokračovatele. Co si z toho vezmete nechám na vás, ale kdo by měl odvahu, tak budu za jakýkoliv váš názor nebo zkušenost vděčná v komentáři. Mám ráda výměnu názorů a sdílení, tak ostatně proto to celé tvořím.

Měla jsem možnost, před několika lety, stát tváří v tvář novému začátku života a současně i konci. Ten konec trvá už 4roky. Za mě i babičku pocitově nekonečný. A já se těch několik let snažím dobrat toho z jakého důvodu nemůže odejít. Kontrast toho tvoří uvědomění si, že ani přijít na svět nemůžeš kdy chceš, protože medicína praví, co je pro Tebe nejlepší na začátku, na konci a snad když jsi v průběhu, tak si můžeš vybrat a jít si po svém a nebo si vybrat systém "leků z lekárny" ...

Je to pár dnů, kdy jsem sebe viděla přesně tak jak vyjadřuje zkopírovaná fotka stařenky s odrazem dívky v zrcadle. Jen opačně. Ležela jsem vedle mojí babičky, která už vůbec není na pomazlení a kyprá jak bývala, když jsem byla malé dítě a přesto jsem s ní splynula jako by se čas přetočil... Co mě však vyvedlo z míry, byla skutečnost, že já už vypadám z vnější strany opravdu jinak a na ní jsem v podstatě zvyklá tak jak je a to proto, že na ní vnímám dle mého hlavně to co je v ní - tedy duši. Dohromady mi to tvoří naše duševní spojení a i přesto, že už nemluví a roky v podstatě nevnímá svět tak jako my bez stařecké demence, stejně je v ní pořád stejný náboj. To mě utvrdilo v tom, co jsem právě zažila už když byli kluci dvouletí a ona s námi trávila její poslední měsíce duchapřítomného bytí u nás doma. Prostě prázdniny.

Duše přichází na svět a zase odchází, ale je stále stejná. Jediné co se s ní děje a čím se zdá jiná, je scéna, kterou zrovna kolem hrají Ti druzí a v jakém prostředí se nachází.

A teď co z toho plyne.

Prvně v životě jsem tam viděla tu její duši bez obalu (on taky upřímně ten její obal je už průhledný jak papír, když ho podsvítíš světlem - má kůži méně než papírovou a je pouze kost a kůže) Když mývala babička obal a různé druhy scén kolem sebe, tak byla úplně jiná, než ta co v ní skotačí. Tu ovšem nikdy nikdo nepotřeboval vidět. Tomu se říká traumata z dětství. Pak taky válka. Pak taky díky tomu vše podle regulí, systému a tak dále. Chtěla být návrhářkou. Chtěla jet do Paříže. A tak měla jako mladá slečna vystudovanou Rodinku, jako mladá paní dělala vychovatelku a měla tradičně fungující rodinu a celou éru babičkování pak završila své dobře ukryté a zašlapané touhy opravdu obdivuhodnou náplní práce neboť dávala Debilům (význam (v lékařství, zastarale) člověk trpící debilitou, slabomyslný člověk Intelektuální schopnosti debila se pohybují na úrovni zhruba desetiletého dítěte.
Debila lze v leckterém směru daleko více vychovávati než normální dítě, protože se povaha jeho mnohem déle vytváří a také se spíše dá formovati.) a dětem postiženým Downovým syndromem neuvěřitelně moc ze sebe a oni ji milovali.

Jako matka zklamala sebe i své syny. Jako manželka byla "baba jedu" Ovšem jako babička byla pak naprosto dokonalá.

Zkrátka ona vždycky žila jak musela. Ne jak chtěla. Proč si to myslím a nebo dokonce vím, je věc jiná a bylo by to další sáhodlouhé psaní.

Podstatou je, že nežila v pravdě sama k sobě a vlastně ani k nám ostatním. Může tohle být důvodem toho, že nemůže ještě odejít? A nebo je to jen ten "nastavenej dokonalej systém", který jí musí cpát žilou, aby tady ještě ležela a to opět bez ohledu na její přání?! Jak to , že si nemůže dělat ani teď co chce?!

#barboramz IG @denikmamy15