Covid "22"

Starý rok se nám se vší parádou přenesl do roku nového. Letos jsme měli opravdu klid vyklidit nánosy všeho, co v novém nepotřebujeme. Včetně čtyřletých nánosů, protože jsem buď byla těhotná a tedy ne plně při síle a nebo byli kluci malí a tak nezbývala energie. Tedy bydlíme tady čtyři roky, oslavili jsme zde čtvrté svátky a Silvestra a letos máme opravdu provětráno, vyházeno, rozdáno a nebo prodáno. Taky vše má své místo a je to fajn.

 Taky si občas během roku a nebo na jeho pomyslném konci dopřáváte tuhle euforii, kterou přináší právě vytřídění šatníků, půdy nebo sklepa?

Nový rok jsme tedy s čistým svědomím, vzhledem k době "covidové", mohli zahájit v prvním školním týdnu na horách a dětem tak oddálit možnost si ve škole pochytit nějakou tu rozjetou verzi mutace. Utužit naše zdraví a pobýt na čerstvém vzduchu. Nejspíš by mohlo být předchozím generacím podezřelé, jak snadno tří a půl letí kluci znají roušky a vědí, co je to bacil a jak nakreslit vir.

U nás jsme se pověstnému a smrtícímu viru bránili běžnými doporučeními o hygieně a životosprávě a podařilo se tak vyhnout všem předchozím méně příjemným mutacím. Já osobně se z vývoje vakcíny těšila a od samého začátku doufala, že výzkum na sebe nedá dlouho čekat. Snad nám tedy vakcína umožňuje přijatelnější průběh, který je u nás následující. Z počátku týdne, dva dny po vakcíně druhé a třetí, jsme si mysleli, že má Ríšova imunita jen práci s dostatečným vytvořením protilátek a postavením toho správného protivirového vojska. V pátek ho už ovšem bolelo za očima a v sobotu mu vyšel pozitivní test. Bolelo ho tělo, hlava, pokašlával dráždivým kašlem. Stejné se přehnalo přes našeho nejsilnějšího imunitního jedince, který tedy den ležel, následující čas nabíral sílu a v pondělí šel s potěšením a nevídanou chutí do práce. My s Bebe převzaly žezlo vládce Omikronu a celý den až do druhého rána nás bolela silně hlava, za očima a klouby. Od včera se nám chce spustit rýma, pokašláváme a vrátilo se nám bolení za očima. Využila jsem pomoci babičky a tatínka a uvelebila jsem se s radostí sobě vlastní ve své posteli. Takhle výjimečně to opravdu miluju. Taky jsem si včera vyměnila po měsíci povlečení a to je pak takové hezké čisté hýčkání sebe samé - té Báry ve mně. 

Vir se nás ne a ne pustit a jít dál. Máme den čtvrtý. Moje tělo je plné energie, ale hlavě se nechce rozjet. Je taková mírně bolavá a za očima stále sedí ta jasná diagnóza. Jsem více podrážděná a zaráží mě jak jsem pořád při chuti. Jakoby se to všechno dělo mimo mě, až na tu hlavu. Taky jsem v noci několikrát pocítila, že mám svaly jako bych předchozí den ušla 20km. Nebolí, ale tak se chtějí stále protahovat.

V posteli piju čaj. V posteli piju kávu. V posteli přijímám návštěvy, které po mě skáčou, pak ty které jen tak přisednou a povídají a nebo ty, které se sem taky přijdou jen tak ukrýt do ušáku naproti postele. Ano jsem v izolaci, ale pořád je náš dům plný rodinných příslušníků a tak je to vlastně přirozené se izolovat a zároveň tomu stejně nikdo neutečeme. Píšu tady svůj dnešní pocit. Vyplňuji trasování, objednávám stolek do obýváku a nebo se jen tak kochám inspirací krbové římsy. Relaxuji. V naší ložnici je opravdu dobře. Je to úplně jiná místnost v porovnání s těmi zbylými v domě. Svou finální podobu dostala až nedávno a to ještě zbývá za pár let oddělit přiražené rozšíření paletami, které poskytuje všem dětem útočiště v době jejich strachů a nebo nemoci, či jen tak, když se rozhodnou spát všichni čtyři se mnou v ložnici. Spát se mnou v ložnici znamená, že tatínek je na služební cestě a myši mají pré ;o) Ložnice tedy první měsíce našeho nastěhování sloužila jako pokoj na spaní pro nás všechny čtyři. Palanda a naše manželská postel se sem hravě vešly. Bydleli jsme jen v přízemí a časem dávali dohromady horní patro. Palandu vystřídal na chvíli prázdný prostor a tedy příležitost odkládat cokoliv a z části se tady stalo překladiště. Po chvíli sem přibyli vysoké a bytelné šuplíky pro miminkovské oblečení, skládací přebalovací pult a postýlka. Když zmizel po několika měsících přebalovák, tak se postýlka přisunula k nohám postele a chvíli to vypadalo, že budeme mít postel jen pro sebe a jeden z kluků okupoval postýlku a druhý přiraženou postel. A teprve loni na podzim jsem jako překvapení nechala vytapetovat za čelem postele, kluky vystěhovala do prvního patra k velkému bráchovi, místo všech polic s oblečením jsem přisunula velkou truhlu, kterou jsem dostala od své mamky ke kulatinám, ušák s lampou, od mojí babičky a vznikl tak můj koutek, kde se můžu i na chvíli během dne schovat a nadechnout. JEN JÁ. Často ještě ani nevydechnu a už mám za krkem a to opravdu doslova za krkem, na opěradlech křesla své kloučky a odpočinek se otáčí v místo na blbnutí a ze mě se stává prolézačka. Jindy i dýchám a vycházím jako znovu zrozená :o)

Dnes tu byl Josífek už několikrát a sděloval toho mnoho, ale jedno z toho co si tady ráda zapíšu byla věta "si pevlečená, cistá a zase pinkáš? Pojád opočíváš?"

Den 5. byl po prvním hned ten nejmíň přijemný a snesitelný den s pozitivním covidem. Hlava mě už bolela, tak jak jsem zvyklá z občasných bolestí během měsíce i bez pozitivních testů, ale nepomáhal ani paralen a ani ibalgin. Pomohl pak už jen spánek a druhý den ráno poležení v posteli. Tedy dnes šestý den se cítím už snad konečně za tím... ale je to potvora nevyzpytatelná, nechce se mi vůbec říkat hop... 

Za očima už nebolí a tedy je prostě na světě zase hezky :-) jen nos mám stále jak vymatený a huhňám. Cítím možná o trochu slaběji než obvykle, ale chuť mi nezmizela. Omikron je mírná podoba a já děkuji, že se nám vyhýbala až doposud. Budeme teď žít jako dřív - jako před dvěmi lety. Neuvěřitelné.