Milé Jaro, je úterý

 Z deníku matky...

To je přesně to ráno, kdy se chceš rozplývat, ale místo toho by ses nejraději rozplynula - zmizela...

Všechno jakoby dře namísto onoho plynutí... 

...už v noci se špatně orientuješ, protože řešíš jedno z dvojčat, které usnulo s umanutou náladou a ta mu, světe div se, trvá ještě v noci? Následně řešíš druhé, protože potřebuje smrkat a to první se počůralo do tvé postele. 

Časně ráno řešíš podání antibiotik dítku, které už konečně zase zabralo. A do toho si říkáš, budu mít aspoň trochu náskok, jen se probrat. Nejde to. Jsi prostě nevyspalá a nic neproběhlo tak jak by tvoje tělo potřebovalo. Ani to ranní protažení není ve tvém rytmu. Je to v rytmu druhého dítka, které je vyspané a už plánuje, co vše si uděláme... ideálně aby na mě mohl "odjet" do kuchyně a vařit mlíčko a kávu a blaaaaa, blaaaa, bla... miluješ je, ale také víš, že tohle není tvoje tempo a začíná se to vkrádat nepříjemně do tvého rozpoložení. 

V kuchyni bordel. Večerní bordel bere také ranní energii, ale ta večerní už chyběla. Celé předchozí odpoledne jsme upravovali s dětmi hlínu kolem plotu a pak si za odměnu zapálili ohýnek na topinky a buřtíky. 

Ríša mluví, Berča přichází a mluví, Jonáše v tu samou chvíli zajímá "co to je" a drží v ruce trychtýř a Josef mi chce přeci udělat kávu!!!! 

Bum, prásk "buďte všichni teď už prosíííím zticha!" - křičím... nevím zda se mi tím ulevilo, ale minimálně všichni se tak nějak rozešli a začali dělat věci bez mluvení na mě... aspoň chvilku. V těchto chvílích rozumím, proč kuchyně dřív byly sice obytné, ale také děti měly hodně jiné práce a nebo postupem času pak kuchyně byly malé a matka měla klid neboť se tam nikdo další nevešel. V tu chvíli bych si  přála mít malilinkatou kuchyňku :-D

Svačina, rozloučení, mlíčko, pohádka... KÁVA!!! psaní... úleva, setkání s Bárou a jdeme minimalizovat nepořádek, který vládne domem. Už je dobře.

Krásný den!