Milé Jaro, je pondělí

 Milé Jaro,

chtěla bych Ti toho tolik napsat. Jen se  mi nedostává času, který bych si pro Tebe přála. Mám tolik práce, že i přesto, že jsi v mém srdci mezi prvními, tak na Tebe více myslím někde v duši než abych Ti to mohla vyjádřit osobně a vědomě.

Tak nějak zní ty klišé začátky zamilovaných, že? Jsem každý rok do Jara zamilovaná. A každý rok mě tak  nějak Jaro vyčerpává. Tak jako nás nabíjí a vybíjí láska tak je tohle roční období takové plnotučné a intenzivní.

Dnes je to poprvé po několika dnech, kdy vstávám sama, protože se cítím vyspalá a silná. Všimla jsem si, že celkově pondělní rána u mě mají nejvíce energie ze všech rán. Možná je to proto, že si v sobotu a nebo v neděli dopřávám ten komfort "mladé holky" a spím tak dlouho, až se je mi to vlastně nepříjemné. Také se mi daří odvracet dětské požadavky s pouhým zamručením, protože obvykle bývá doma víc osob, které se jim mohou věnovat svou pozornost a není to jen na mně.

Probouzím se sama od sebe vedle Ríši z jedné strany a manžela z druhé strany. Ríša na přistýlce, která je už 4roky pevnou součástí naší manželské postele. Manžel konečně a nerušeně také na svém prostoru. Dvojčata jsou druhou noc u babičky, kde se doléčují z angíny a jarních nachlazení. Berenika je už ve spacím ohledu samostatnou jednotkou a tak mě obdaří jen zřídka přitulením, když mi vleze pod deku, ze které se třeba dlouho nemůžu dostat ven.

Neměnila bych nic. Každé životní období přináší své. Každá rána po celý můj život měli něco typicky svého a jistě mě i v těch méně příjemných zocelovali. Rána v Sázavě. Ranní úzkosti před prací. Rána s dětmi - násilná rána, kdy se mi nechce vstávat, protože jsem šla buď později spát a nebo jsem nespala tak jak bych v noci potřebovala a hned se ode mě  čeká a musím obsluhovat celou dětskou populaci. Sunar, svačiny... věřím, že konkrétně tyhle rána nenesou sebou ono důvěrně známé rčení "co tě nezabije, to tě posílí" tohle jsou ty vyčerpávající chvíle, které sahají člověku někam mezi ty dobře uložené a nastřádané hodnoty pozitivních činů a dnů, které nás zocelují a dělají nám radost. Díky tomu jsem se však dostávala do stavu, kdy jsem si uvědomovala, že mi není dobře a pak se zase mohla odrážet, aby mi dobře bylo. Jednou a pak několikrát  za sebou už jsem se prostě neodrazila a tak mě to vrátilo větší fackou zpátky k sobě a za to už zase vděčna jsem. Tedy NEMĚNILA BYCH.

Během toho, co jsem si udělala čaj, kávu a zasedla s touhou nerušeně psát, proběhlo následující.

Ríša si přisedl se snídaní, do které jsem ho mírně pobídla. Křupinky s mlékem. Podal mi misku a dala jsem si s ním. Následně přišla Bebe ke snídani se slovy "Ríšo, nauč se zhasínat, pořád za tebe zhasínám celé patro" namísto "dobré ráno mami". Do takového pozdravu jsem ji tedy mírně pobídla.

Vstala jsem od své touhy psát a odložila ji na dobu, až za sebou zaklapnou za další půl hodinu dveře.

Nabídla jsem se, že jim můžu pomoc se svačinou. Předběhla jsem tak jejich mírné vybídnutí. Zapekla jsem jim páteční rohlíky a užila jsem si jak mizí ze dveří. V pyžamu jsem jim mateřsky a dojatě zamávala na prahu, nadechla svěží jarní vzduch a šla zpátky k rozdělanému psaní. Obě děti jezdí rády autobusem do školy. Za tři koruny jeden. Do autobusu ještě nosí roušky, jinak už se vše rozvolnilo natolik, že všude běžně potkáváte usmrkané lidi s odřenými nosy a vidíte jim až do pusy. PO DVOU LETECH SE TOTIŽ UPUSTILO OD ROUŠEK!!

Je krásné jarní teplo. Dnes, na delší čas, poslední jarně-letní den a pak prudké ochlazení. Od středy hlásí pokles teplot o 15stupňů. V pořádku je JARO.