Mateří.douška

Máte čtyři děti. Je vám 43 let. Dětem je 14, 11, 5 let. Letos všem do 6 měsíců o rok víc. Vaše ráno může vypadat jako špatný film a nebo veselohra.⬇️⬇️⬇️⬇️ 💩Usínám úplně odrovnaná (nevím přesně proč a doufám, že v tom není nějaký vyšší záměr jako třeba nemoc o které zatím nikdo neví a tak dále) už po 21h u kluků v jejich velké posteli, kde obvykle uprostřed spí jejich starší brácha. Podotýkám, že zcela dobrovolně a naopak ve své posteli spí jen opravdu nerad. Když byl malé miminko tak chtěl svůj prostor, od jeho 4 let chce být součástí nočních tlačenic. V noci vstávám celkem 3x. Jednou kvůli sobě, podruhé kvůli jednomu z dvojčat a po třetí kvůli druhému z dvojčat. Všichni shodně jen v jiném čase řešíme záchod. Někdo už počůrané pyžamo, což se běžně už dávno nestává, ale asi jsme přetaženi a vyšťaveni všichni. V půl sedmé zvoní budík. Vstávám obložena kluky, kteří stále nemají náladu vstávat. Upozorňuji, prosím a nakonec vzteky řvu. Dole pouštím slíbenou záchranu dobré nálady v podobě ...

Dvojčata - kojit nekojit, to je oč tu běží. Téma velmi často skloňované všemi směry. Jako máma čtyř kojených dětí, z toho i dvojčat, laktační poradkyně a průvodkyně mateřstvím, bloggerka a správce komunitní skupiny Dvojčata PRO vám nabízím trochu jiný pohled. Kojení se už celou jednu generaci vrací zpátky na svůj trůn. Koho se kojení někdy týkalo, tak ví, že může být velmi příjemným a intimním sblížením se svým miminkem, ale také je to zároveň nápor na vlastní organismus každé z nás. Kdo z vás má kojení ještě před sebou, pak doufá nebo věří, že to prostě půjde dobře. Jsou tací, kteří kojit ani nechtějí, ale naštěstí pro zdraví naší další generace, převahou jsou maminky, které kojit chtějí a dělají pro to maximum, aby i přes různé překážky kojit mohly. Ono produkovat mléko totiž není zadarmo i když mnozí víme, že díky tomu ušetříme spousty peněz za mléka umělá.  Proč je vlastně důležité nepodcenit přípravu na kojení ještě dávno předtím než přijdou děti na svět? Z mé vlastní zkušenos...

Letos přišel čas, kdy jsem se opravdu zastavila a našla si pár informací o tom, co nám to ti rodiče vlastně chtěly předat tím, že jsme každý rok 24. seděli v pološeru u stolu, jedli rybu, která byla plná kostí, neměli rádi bramborový salát, ovšem abychom později o pár hodin mohli stát pod stromečkem a rozbalovat dárky, tak jsme ho snědli. To samé teď předávám dětem svým. Do toho tedy přijímám i návyky z další rodiny a to tedy mého muže. To je salát trochu jiný a žádná ryba, ale řízek. Dobře.  Také dělám polévku trochu jako rybí, ale vlastně bez ryb. Tedy polévku sváteční. Každý rok však cítím nesouhlas v sobě. Nejsem Křesťan a nikdo z našich rodin není Křesťan. Přesto stále děláme vše jako bychom věřící byli. Tak jsem začala pátrat proč. Kde se to bere a z jakého důvodu mi to vlastně dává smysl od světel, těšení se, příprav, sounáležitosti, odpuštění, blízkosti s přáteli i rodinou a obdarovávání se a to přesto, že nejsem věřící.  Odpověď jsem našla u našich předků. Naše území ...

"Marně se vlastního osudu ptám, co ..." ba ne, není to nijak dramatické. Vlastně je to stále se proměňující proces, který někdy plyne, jindy trochu drhne, ale každopádně se nehromadí nikde žádné negativní emoce. A to je asi cíl mé cesty... prostě jít a nehromadit... plynout a užívat... prozkoumávat a přijímat či chápat... Chceš si užít s rodinou. Vstaneš v relativně brzký čas, tvoje vlastní tělo tě ovšem vrátí zpátky do peřin, kde ještě oddychuje tvoje druhá polovice. První "mami" a to druhé "mami" tvůj ochranitel odvrací už po pootevření dveří do ložnice "nechte mámu spát"... jsou velcí... je jim přeci už skoro 5,5 a navíc je vzhůru i starší, 11letý, bratr. Zájmy mají stejné a tak se všichni napáskují na další hodinu a půl, kterou i já trávím ve snu, před televizi. Ríša využije naší nepozornost a bere do ruky mobil, i přesto, že jej máme v neděli prostě OFF. Je očistné nemít ty uměle vytvořené sociální nutnosti být pořád na příjmu. Trvá to zhrub...